Napsali o nás
Japonci milují Antonína Dvořáka, říká violoncellista Stamicova kvarteta Vladimír Leixner...
Soubor s názvem Stamicovo kvarteto se objevil poprvé v roce 1985. O rok později získalo první cenu na soutěži smyčcových kvartet v Salcburku. O nedávném úspěšném koncertním zájezdu do Japonska hovoří violoncellista Vladimír Leixner.
LN: V České republice má kvartetní obsazení velkou popularitu a dlouhou tradici. Proč myslíte, že tomu tak je?
Ta tradice začala se základním souborem - Českým kvartetem - který vznikl v roce 1890 a působil čtyřicet let. Hráli v něm např. Josef Suk či Oskar Nedbal.
LN: Vyžaduje hra v komorním souboru nějaké specifické vlastnosti?
Je to určitě jiný způsob hraní. Když hraje člověk sólově, nemusí se tolik přizpůsobovat. V kvartetu je důležité, aby všichni hráli naprosto stejně - to aby byl zvuk jednotný. Musíme se víc poslouchat.
LN: Vaše koncertní turné po Japonsku nebylo první...
Byl to náš sedmý nebo osmý zájezd. Měli jsme šest koncertů, které byly jako obvykle perfektně připravené. Hráli jsme v krásných koncertních sálech za velkého zájmu publika.
LN: Jaké publikum chodí na koncerty v Japonsku?
Překvapil nás zájem mladých lidí. Je tam velká obliba pasivního pěstování hudby. Publikum je velmi vzdělané.
LN: Jaký repertoár jste pro Japonsko zvolili?
Převážně českou hudbu, ale také Haydna, Beethovena, Schumannův klavírní kvintet s japonským sólistou. Například Dvořákův Americký kvartet je v Japonsku nesmírně populární, zní třeba i ve výtahu obchodního domu. Dvořák je tam s nadsázkou považován za národního skladatele.
LN: Čím si vysvětlujete obrovskou popularitu evropské hudby v Japonsku?
Japonci se všeobecně snaží přiblížit se západní kultuře. Je to vidět nejenom v hudbě, ale také například v architektuře. Koncertní síně jsou v Japonsku dokonalé. Jejich akustika umožňuje kontakt mezi hráči i publikem. Dokonce napodobují slavné evropské vzory: hráli jsme v Izumi Hall, která je kopií vídeňského Brahmsova sálu.
LN: Liší se zvyklosti japonského publika od evropských?
Jsme z domova zvyklí na spontánnější reakci po každé skladbě. Oni tleskají v průběhu koncertu poněkud rezervovaně, ale na konci se spustí aplaus.
LN: Odlišné kultury poznáváte nyní i díky festivalu EuroArt Praha 2000, jehož jste spolu s HAMU iniciátory. Shodnete se se sólisty z jiného kulturního zázemí?
Neřekl bych, že je mezi námi výrazný rozdíl třeba v temperamentu. Všichni sólisté, se kterými spolupracujeme, jsou výborní hráči, takže není problém dílo nazkoušet.
LN: Existuje v současné kvartetní literatuře skladba, která se dá považovat za "klasiku"?
Ze skladeb, které jsme hráli, mohu jmenovat třeba kvartety Alfreda Schnittkeho - hudbu emocí a barev, která se líbí a má velký úspěch. Z naší soudobé hudby hráváme rádi kvartety Jana Klusáka, Zdeňka Šestáka nebo kvartety našich vrstevníků ze studií: Ivana Kurze a dalších.
LN: Konkurence v tomto obsazení je obrovská. Sledujete ji?
Jen v Praze je asi deset špičkových souborů, v zemích, které nemají tak dlouhou tradici, vznikají nová skvělá seskupení. Je to doklad toho, že je o toto obsazení zájem. Snažíme se sledovat nové nahrávky souborů, které máme rádi: z těch nejznámějších je to Hagen Quartet, Alexander String Quartet nebo Amadeus (ten už bohužel nehraje).
LN: Máte vůbec čas na prázdniny?
Teď ano, ale už v říjnu se chystáme na třítýdenní zájezd do Spojených států.
Dita Hradecká
KULTURA SPECIÁL, Lidové noviny, 10. 8. 2000